List

Slunce praží ze zcela modré oblohy do pětimetrových závějí na jihovýchodním hřebenu Grimmingu (2351 m). Probíjíme se strmým svahem místy jen v tričkách a s cepíny v holých rukou, zatímco pod námi do údolí o 1500 metrů níž rachotí jedna lavinka za druhou. O pár hodin později usínáme v pohodlí sněhové trhliny, z níž střešním oknem pozorujeme hvězdy. Jak také může vypadat zimní výstup na nejvyšší samostatně stojící horu Alp si můžete přečíst a podívat se v tomto fotočlánku.

Základní info:

  • Cesta: Jihovýchodní hřeben = Südostgrat
  • Obtížnost v létě: 2+ UIAA
  • Start: parkoviště v Niederstuttern (650 m)
  • Vrchol: Grimming (2351 m)
  • Převýšení: 1701 m
  • Sestup: stejnou trasou nebo turistickou cestou přes Multereck
  • Dobré vědět: Asi 5 minut SZ od vrcholu je nouzová bouda, kde lze přespat (může ale být problém ji najít)
  • Podrobnější info a topo: na Bergsteigen.com

 

Na Grimming jsme původně vlastně vůbec jet nechtěli. Vágní myšlenka vyrazit o prvním jarním víkendu 2018 zalézt si někam do Alp vykrystalizovala asi týden před odjezdem v plán zkusit vylézt v zimních podmínkách normálkou na Bischofsmütze. S tímto záměrem tedy přestupuju v sobotu v sedm večer v Budějovicích do Honzova auta a vyrážíme směr Östereich. Jenže…

… jelikož jsem ještě sobotní dopoledne musel trávit v práci, vyjíždíme o dost později, než bychom rádi. Začíná to vypadat na další z našich intenzivních zážitků – příjezd na parkoviště před jedenáctou večer, do dvou v noci bychom měli zvládnout nastoupat 700 výškových do witerraumu na Hofpürglhütte, no a když vstaneme ve čtyři ráno a bez snídaně, tak jsme na nástupu v sedm. Takhle nějak se snažím přesvědčit váhajícího spolulezce, že to za neděli v pohodě zvládneme a v pondělí ráno se může jet domů. A asi by se mi to i podařilo. Jenže…

… v šest vyšla aktualizace lavinovky, kterou po cestě kontrolujeme… A sakra! Přestože ještě včera byl na Bischofsmütze ostrůvek dvojky v moři okolních trojek a další vývoj předpovídal klesání, tak teď na nás znepokojivě mrká oranžová trojka. Což u cesty, jejíž značná část vede kuloárem, a kde bychom (přiznejme si) ani v těch sedm na nástupu nebyli, není ta nejhezčí barva (jinak nic proti oranžovým). V hlavě nám hned blikne budovatelský plakát z padesátých let: “Ne. Radši hřebenovku!”

Ale jakou? Kilometry nemilosrdně ubíhají a začíná rychlé hledání alternativy. “Grimming!”, zní Honzova spásná myšlenka. Naproti tomu kopci jsme před dvěma lety lezli nějaké skalní vícedélky a už tenkrát po něm pomrkávali. Je stejným směrem, dokonce o hodinu blíž. Hned googlím: nejvyšší samostatně stojící vrchol Alp, k tomu parkoviště přímo pod kopcem a jihovýchodní hřeben v létě za 2+. Je rozhodnuto. Rychle stahuju do telefonu topo lezecké části (samozřejmě v těch závějích, co tam leží, k ničemu), dvě fotky celého kopce z dálky, které nám poslouží jako mapa, a přečtu jediný článek na internetu o výstupu v Südostgratu v zimě – samozřejmě je psán česky. Než to všechno zvládnu, Honza odbočuje na parkoviště v Niederstuttern.

Pohled z Niederstuttern

Pohled z Niederstuttern

Než po jedenácté večer v autě usínáme, sumarizujeme: Na vrchol je to z parkoviště 1700 výškových metrů, v létě i s návratem podle průvodce asi devět a půl hodiny, jediný zimní výstup, který jsme našli, zabral cirka devět hodin jen nahoru, a to měli výrazně míň sněhu než my. Tak teda bereme spacáky a vařič. Když to do setmění dolezeme na vrchol, měla by tam být emergency bouda. Nastavujeme budík na pátou či šestou hodinu (doteď vlastně nevíme – zrovna se totiž měnil čas :-)) a rychle usínáme.

Ráno spěšně balíme. S věcmi na spaní, vaření a jídlem na další den batohy povážlivě ztěžknou. No tak nám holt bude stačit jen jedno poloviční lano – stejně neplánujeme padat – a litr džusu a trocha čaje v termosce bude tekutin na den víc než dost… S východem slunce vyrážíme.

Lavinové pole pod prvním skalním stupněm a výstupový kuloárek

Lavinové pole pod prvním skalním stupněm a výstupový kuloárek

Z parkoviště (650 m) to jde z počátku snadno, směrové tabulky nás během slabé hodinky mírného stoupání stále více zasněženou lesní cestou dovedou na Grimminghütte (966 m). Odtud pokračujeme po značce směr Grimming Südostgrat. Zanedlouho přicházíme na rozcestí u velkého balvanu, kde nás poslední cedulka směruje ven z lesa vzhůru mezi řídký porost zakrslých stromků. Tady se už jakýkoli náznak pěšiny zcela ztrácí pod závějemi sněhu, ale správný směr je jasný – stále vzhůru. Jak se blížíme k prvnímu skalnímu stupni, přelézáme zbytky několika starších lavin, v jedné z nichž nacházíme pozůstatky kamzíka, už trochu roztrhaného místními dravci. Přemýšlíme, jestli příčinou jeho smrti byli oni, nebo jestli ho dostala lavina, a já vzpomínám, jak jsem kdysi v jednom zapomenutém údolí v Ladakhu takto našel plavat v polozamrzlém jezírku pod lavinovými svahy celé stádo. Každopádně jsme rádi, že to tu můžeme proběhnout ještě takhle brzo.

Jedna z lavinek

Jedna z lavinek

Přes první skalní stupeň stoupáme malým kuloárkem, kde je ve spodní části natažený kousek kovového lana. Nad kuloárem sklon svahu poprvé výrazněji stoupá, a my nasazujeme mačky. Slunce už je vysoko, obloha bez mráčku a naprosté bezvětří. Těžké batohy na zádech a strmý svah nás postupně vysvlékají až do triček. I tak je neuvěřitelné horko – takto svlečení se potíme i v době, kdy dáváme delší pauzu na svačinu. Pití rychle dochází, tak k jídlu přikusujeme rampouchy – když je člověk rozkouše dohromady s tatrankou, chutná to jako čokoládová zmrzlina.

Stoupání na hřeben

Stoupání na hřeben

Stoupání na hřeben

Vzhledem k našim kvalitním mapovým podkladům a podrobnému studiu informací o cestě je to nyní orientačně trochu náročnější – kotel, kterým stoupáme, je poměrně široký a my si pořád nejsme úplně jistí, který z viditelných hřebenů je vlastně ten náš. Naštěstí postupně doháníme samostatného lezce před námi. Tak prostě budeme věřit, že jde také na Südostgrat. Slunce praží a ze stěn nad námi i okolo nás začínají s rachotem padat první menší lavinky – trojka je holt trojka. V půl dvanácté konečně dorážíme na konec kotle, kde začíná lezecká část. Bylo to sem z parkoviště nějakých 1200 výškových metrů dřiny. Teď už nás bude čekat jen zábava. Z čůrků tajícího sněhu stékajících po skále nad námi chytáme jeden ešus vody za druhým a konečně se pořádně napijeme. Rampouchů a sněhu se člověk nějak rychle přejí… Po další tatrance nahrazující oběd začínáme stoupat na samotný hřeben.

V sedélku

V sedélku

Pohled ze sedélka na sousední hřeben

Pohled ze sedélka na sousední hřeben

Svah už tu má rozhodně lavinový sklon a sníh je hodně hluboký a rozbředlý. Snažíme se tedy držet co nejblíž u skály. Náš předlezec nám pěkně prošlapává stopu, ale vypadá to, že tenhle luxus nebude trvat dlouho – za dobu našeho oběda se opticky téměř nepohnul z místa. Stoupáme za ním stále prudším a prudším svahem a po chvíli už měníme hůlky za cepíny. Doháníme ho přesně v momentě, kdy poslední prudkou pasáží nástupové římsy vylézáme do sedélka na samotném hřebenu. Ukazuje nám, že to zkusil ještě asi 10 metrů po hřebeni nahoru, ale propadl se až po hlavu do odtrhové trhliny pod jakousi sněhem zcela schovanou skalou. Dál to prý už nedává, obrací to a jde dolů. Odtud si to tedy budeme muset prošlápávat sami.

První hřebenová délka

První hřebenová délka

Ani tady na hřebeni není jediný závan větru, a na modré obloze nad námi se místo mraků prohání jen skupinka paraglidistů. Jen kdyby si pořád něco nemleli do vysílaček – i když opakovaně přelazujeme kanál, za chvíli je tam máme znovu. Jenže z pušky na paraglide nevystřelíš, a vystřelíš-li, nedostřelíš, a dostřelíš-li, netrefíš se. Němčina linoucí se z vysílaček nás dostává do bojovné nálady a tak odhodlaně oblézáme kolegovu propadovou díru a vydáváme se asi 45 stupňovým svahem vzhůru. Hřeben je na obě strany dosti exponovaný – doprava nějakých sto metrů na dno kotle, kterým jsme přišli, doleva to vypadá, že bychom jeli až do údolí. Také hluboký rozměklý sníh, v němž cepíny pořádně nedrží, nám jistoty nedodává.

Sklon jedné z prudší pasáží - cca 50-55°

Sklon jedné z prudší pasáží – cca 50-55°

Po pár metrech dolézáme k asi dvoumetrovému strmému komínku, jehož dno je pokryto tenkým rozměklým ledem. Lituju, že jsem vzal jen jeden cepín. Zajistit to tu není jak, tak holt zatnout zuby a vzhůru. Po několika vteřinách nejistého škrabání mačkami po skále naštěstí zabodávám cepín do zmrzlého drnu trávy nad skalou a je pro teď vyhráno. Další úsek je zase sněhový, ale ještě strmější – může mít tak 50 až 55 stupňů – a místy se v něm propadáme do trhlin pod schovanými menšími skalními bloky. Expozice je tu velká a tak u prvního ze sněhu čnějícího balvanu radši děláme štand. Co na tom, že se kámen trochu hýbe – lepší než nic.

Jediná jištěná délka

Jediná jištěná délka

Výhled z hřebene

Výhled z hřebene

Další délka je pohodovým sněhem okolo 45 stupňů. Končíme ji na první pořádné skále. V těchto podmínkách nám ale všechno trvá příliš dlouho a začíná být jasné, že na vrchol to už nestihneme – navíc nejtěžší pasáže by měly být stále ještě před námi. Dáme tedy ještě dvě sněhové délky, už zase sólo, abychom se aspoň podívali, jak to vypadá dál, a když dolézáme dosud nejprudší sněhovou pasáží na vrchol špičaté návěje, odkud je vidět, jaký kus nám ještě zbývá, rozhodujeme se, že stačilo. Living is victory, řekli loseři. Slézáme zpátky do sedélka, klíčový komínek slaňujeme z našeho dobrého známého vikláku.

Slézáme do sedélka

Slézáme do sedélka

Slaňování komínku

Slaňování komínku

Jsou čtyři hodiny a my debatujeme, zda to seběhnout rovnou až k autu nebo udělat v sedélku bivak. Obhlížíme terén včetně kolegovy propadové díry a po nakoukutí do ní máme jasno – přikrytá trhlina mezi sněhem a skalou je luxusní záhrab 2+kk na klíč. Vysoká tak, že v ní můžeme zpříma stát, dvě samostatné jeskyňky akorát na karimatku, několik jam na pohodlné uskladnění bagáže a u vstupu plošinka na vaření. Chce to jen půl hodinky práce s cepínem pro rozšíření lůžek a srovnání podlahy a bydlíme. Večeříme rampouchovou polévku a než zalezeme do spacáků, tak už můžeme z našeho střešního okna pozorovat západ slunce a rozsvěcující se vesničky v údolí.

Záhrab v trhlině

Záhrab v trhlině

Dveře do bivaku

Dveře do bivaku

Po luxusním spánku se probouzíme v šest, nasazujeme zmrzlé boty a rychle vyrážíme do údolí – ať jsme za těmi lavinovými svahy dřív, než se oteplí. Tato naše obava se ukáže lichá – narozdíl od včerejška je obloha zatažená a dokonce místy mírně sněží. Sníh je příjemně ztvrdlý – dnes by se lezlo výrazně líp, škoda. Dolů to jde rychle, užíváme si seběhy strmějších pasáží v hlubokém sněhu a za dvě hodiny od vylezení z nory už odemykáme auto.

Slovy klasika: Celkově vzato stoprocentně úspěšný výlet.

Prostorná trhlina

Prostorná trhlina

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *